V letech 1938–1945 (resp. 1946) pobývaly v Akmolinském táboře pro manželky vlastizrádců (tzv. Alžir) minimálně čtyři Češky: Gabriela Zábranská-Ravva, Evženie Němečková-Věsniková, Albína Zikmundová a Julie Halušková. Osudy některých z nich se nám podařilo detailněji zdokumentovat. Více čtěte ZDE.
Z archivu v Karagandě máme k dispozici seznam 12 Čechů perzekvovaných přímo v Karagandě v letech 1937–1941. Osm dostalo většinou od 5 do 10 let táborů Gulagu, čtyři byli popraveni. Více čtěte ZDE.
Ve Stěplagu, který byl jedním ze čtyř tzv. „zvláštních“ táborů na území Kazachstánu, bylo v roce 1953 drženo 18 Čechoslováků. Celkem bylo ve čtyřech „zvláštních“ táborech drženo 34 Čechů. Více čtěte ZDE.
Historik Mečislav Borák měl ve své evidenci 4 popravené Čechy v Karagandě, 13 v Alama-Atě, 3 v Akmolinsku (Astana), další pak v Akťubinsku, Semipalatinsku, Džambulu a jinde v Kazachstánu. Naprostá většina z nich byla obětí Velkého teroru.
Databáze ruského sdružení Memorial obsahuje údaje o 16 Češích, perzekvovaných v Kazachstánu.
V září 1939 obsadil Sovětský svaz i západní Volyň, kterou na čas získalo Polsko. Perzekuce tak dopadla i na tamní českou komunitu, která byla zatím teroru ušetřena. V roce 1940 jsou ze západní Volyně vysídleny dva tisíce Čechů do severního Kazachstánu (většina se nejspíš později vrátila).
Česká stopa
Téma Čechů či československých občanů, kteří byli vězněni v Gulagu nebo zahynuli v důsledku sovětských represí na území Kazachstánu, není zatím důkladně zpracováno. Na území Kazachstánu žily i před 2. světovou válkou nejspíš stovky etnických Čechů. Jednalo se o lidi, kteří přišli do Sovětského svazu z Československa ve 20. a 30. letech hledat práci, případně o příslušníky české komunity usazené na území carského Ruska už od 19. století. Mnozí z nich se stali oběťmi represí, hlavně během Velkého teroru v letech 1937–1938. Další Češi byli posláni do lágrů v Kazachstánu z jiných oblastí tehdejšího Sovětského svazu. K tématu jsme shromáždili dílčí údaje, z nichž uvádíme následující:
Pracovními tábory na území Kazachstánu prošly také některé osoby, jejichž osudy jsou detailně zmapovány a již dříve jsme je publikovali na našem virtuálním muzeu Gulag Online. Jedná se například o učitele Jaroslava Martínka (v roce 1923 odjel na Ukrajinu učit tamní Čechy, odsouzen 1928 v procesu s českými učiteli k trestu smrti, později na 10 let táborů: v letech 1930–1933 pobýval v táborech v Kazachstánu). Dále se jedná o příběh Egona Morgensterna, Žida z Karviné, který pobýval v letech 1943–1945 v táboře v Akťubinsku. Tyto příběhy zpracoval historik Jan Dvořák.
Kromě výše uvedených případů prošlo Kazachstánem v průběhu a po skončení 2. světové války také minimálně několik set čs. občanů, kteří byli zajati jako váleční zajatci (bojovali ve Wehrmachtu či spojeneckých vojscích), případně byli odvlečeni jako civilisté (což se týkalo hlavně Maďarů a Němců ze Slovenska). Jen v táboře Spassk jich bylo přes 500. Více čtěte ZDE.
