Češky v Alžiru

Zatímco v době našeho pobytu v muzeu Alžiru jsme znali podobu jen Julie Haluškové, během uplynulých dvou let se nám podařilo postupně dopátrat se dalších zajímavých novinek a podrobností. Trochu jsme poodhalili příběh Gabriely Zábranské a především jsme zcela rozkryli historii a osud Evženie Věsnikové. U té se ukázalo, že byla sestřenicí českého spisovatele Zdeňka Němečka. Její vnuk totiž přijel do muzea Alžir jen pár měsíců po nás, pracovníci muzea nás propojili a celá tato neuvěřitelná historie rodiny Němečků se nyní dostala na světlo ze skrytu historie. A příběh Albíny Zikmundové zpracoval v roce 2013 historik Mečislav Borák.

Evženie Věsniková, roz. Němečková

Dostala metál od Stalina, pak jí popravili manžela, odebrali syna (který se později stal sovětským národním umělcem) a nakonec ji zavřeli do kazachstánského gulagu. Evženie nebyla jediná v rodině, s kým si osud zle zahrál. Své si vytrpěl také její bratranec, legionářský spisovatel a diplomat Zdeněk Němeček. V Česku jej za účast v odboji věznilo gestapo a po bolševickém převratu musel před komunisty utéct za Atlantik. Před stalinskými represemi se snažil zachránit i Evženina bratra Konstantina Němečka. Ten ale nakonec místo cesty na svobodu putoval do gulagu podobně jako jeho sestra. Na deset let. 
Celý nově zpracovaný příběh čtěte na portálu Gulag Online.

Julie Halušková

O Julii Haluškové máme jen kusé informace z dopisu, který společně s fotografií poslala její dcera koncem 80. let sdružení Memorial v Moskvě. Pocházela z české komunity nejspíš z Ukrajiny. Její manžel Denis Haluško byl Ukrajinec, přednášel literaturu na univerzitě v Charkově, v září 1937 byl zatčen, obviněn z kontrarevoluční činnosti a účasti v antisovětské teroristické skupině a na Silvestra 1937 byl v Charkově popraven. Jeho žena Julie jako člen rodiny vlastizrádců strávila pět let v Akmolinském táboře – Alžiru. Oba byli v roce 1957 rehabilitováni.

Gabriela Zábranská-Ravva

Gabriela Zábranská se narodila v roce 1901 v Praze. Vdala se za Samuila Ravvu, který pocházel z židovské rodiny na Ukrajině a počátkem 20. let nejspíš pobýval v Československu. Podle strohých údajů v databázi sdružení Memorial byl Samuil Ravva v letech 1920–1923 členem komunistické strany Československa a v letech 1923–1924 členem německých komunistů. Poté se nejspíš vrací do Sovětského svazu i se svou českou manželkou. Pracoval jako zástupce ředitele velkého závodu na výrobu zemědělských strojů Rostselmaš a poté jako ředitel Vědecko-výzkumného institutu zemědělských strojů v Moskvě. Gabriela pracovala jako účetní a byla též členkou komunistické strany SSSR. V roce 1937 byl Samuil Ravva zatčen, obviněn z členství v trockistické organizaci, vyloučen z komunistické strany a téhož roku i popraven.

Na konci ledna roku 1938 přišla NKVD zatknout i jeho ženu Gabrielu jen za to, že byla „členkou rodiny vlastizrádce“. Vyslýchána byla v nechvalně proslulé moskevské věznici Butyrka, kde ji na konci března 1938 v nepřítomnosti odsoudili k osmi letům pobytu v gulagu s následujícími deseti lety vyhnanství. Trest si odseděla celý v táborech Alžir a také v Dolince v Karlagu. Samuil i Gabriela byli v roce 1955 rehabilitováni z důvodu „neexistence spáchaného zločinu“. Nejasný je osud jejich syna Žorese, který se narodil v roce 1929. Nevíme, zda po zatčení rodičů pobýval v dětském domově, nebo se mu podařilo přečkat těžká léta u příbuzných. V každém případě právě Žores Ravva v roce 1988 předal sdružení Memorial základní informace o svých rodičích i několik dokumentů. Díky němu víme, že Gabriela Zábranská-Ravva zemřela v Moskvě v roce 1980. Sám Žores Ravva se mezitím stal významným vědcem v oboru elektrotechniky, žil v Samaře (Kujbyševu) a vedl fakultu elektrotechniky na univerzitě ve městě Toljatti. Přes několik pokusů se nám s jeho příbuznými zatím spojit nepodařilo.

Albína Zikmundová

Albína Zikmundová se narodila v roce 1894. Pocházela z Jičína, stejně jako její muž Albert Zikmund, narozený v roce 1878. Ten byl nadšeným sokolem, na pražské Karlově univerzitě v roce 1907 získal licenci gymnastického trenéra a o dva roky později ve Vídni absolvoval důstojnický kurz vojenské polní gymnastiky. Někdy po roce 1910 odchází Albert s Albínou do carského Ruska, aby tam působil jako rodinný učitel. Jejich další osudy zmapoval historik Mečislav Borák, z jehož knihy Moskevská pohřebiště. Češi a českoslovenští občané popravení v Moskvě v letech 1922–1953 dále citujeme:

Uchytili se na jihu v exotické Astrachani, při ústí Volhy do Kaspického moře. Z domova byl Albert Zikmund nadšený sokol a výuce tělocviku se věnoval i tady, založil dokonce místní sokolskou župu. Stále udržoval spojení se svými bratry v Čechách. Rodině se vedlo velmi dobře, v roce 1916 se narodil syn Zdeněk. Vše změnila bolševická revoluce, která v únoru 1918 postoupila až k Astrachani. Rodina se rozhodla vrátit se do Čech, ale už se jí to nepodařilo. Na nádraží v Moskvě byli i s převáženým majetkem zadrženi a nakonec se museli podřídit výhrůžkám, jež rozhodně nebyly plané, a zůstali v Moskvě. Zikmund se posléze rozhodl využít svých schopností i v novém režimu, jako odborník na tělovýchovu byl v letech 1924 až 1930 jmenován v pořadí druhým rektorem Ústavu tělesné výchovy v Moskvě a prvním vedoucím Katedry teorie, historie a metodiky tělesné výchovy. Poté dosáhl až na nejvyšší funkce v tomto oboru, stal se náčelníkem oddělení vysokých škol Všeruského výboru pro tělovýchovu a sport při Radě lidových komisařů SSSR. Pak přišel strmý pád, 8. října 1937 byl zatčen a obviněn ze členství v kontrarevoluční teroristické organizaci. Jeho jméno je pod č. 29 na soupisu 114 osob z Moskvy a okolí, navržených 19. 4. 1938 Vojenskému kolegiu Nejvyššího soudu SSSR k zastřelení. Seznam stvrdili svým podpisem Stalin, Molotov, Kaganovič a Ždanov, takže Vojenské kolegium Nejvyššího soudu SSSR, konané 25. dubna 1938, už ani nemohlo rozhodnout jinak. Téhož dne byl Albert Zikmund zastřelen a uložen na pohřebišti v Kommunarce.

(1.) Albert Zikmund na fotografii z archivu Memorialu (2.) Fotografie z článku Alberta Zikmunda „O přípravě vědecko-praktických pracovníků k tělesné výchově“, zdroj: Ruská univerzita sporu GCOLIFK

V té době už byla zatčena i jeho žena Albína. Žádné provinění se ani nemuselo hledat, protože už od srpna 1937 platil výnos NKVD č. 00486 o potrestání příslušníků rodin vlastizrádců. Zvláštní porada NKVD jí 10. června 1938 vyměřila trest 8 let gulagu a dva měsíce poté byla z Butyrské věznice odvezena do Akmolinského ženského tábora. Albína Zikmundová byla propuštěna až po odpykání celého trestu, 29. dubna 1946.

Horší to bylo s dětmi. Rodina v Rusku žádné příbuzné neměla, tak kromě nejstaršího Zdeňka putovaly do dětských domovů. Zdeňkovi se po čase podařilo najít a vyreklamovat z domova sestru Jarmilu, ale nejmladší syn Zikmundů beze stopy zmizel, zřejmě v době německého útoku na Moskvu. Když se k rodině vrátila z gulagu i maminka Albína, dcera Jarmila ji nepoznala a chvíli se za ni i styděla, jak byla ovlivněna režimní propagandou. Zdeněk se zrovna v té době stával známým sportovcem, jako hráč (a také kapitán) Spartaku Moskva byl např. v sezóně 1946/1947 druhým nejlepším útočníkem celé sovětské hokejové ligy. Spolu s Jurijem Tarasovem (bratrem známého trenéra Anatolije Tarasova) a Ivanem Novikovem vytvořili jednu z nejslavnějších útočných trojek sovětské hokejové historie. Stejně úspěšný byl Zdeněk i v tenise, stal se šestkrát mistrem SSSR ve čtyřhře. Jeho kariéru tragicky přerušila 5. ledna 1950 letecká katastrofa na letišti Kuncevo u Sverdlovska, kde se během přistání zřítilo letadlo s týmem Vojenských vzdušných sil Moskva, za který tehdy spolu s kamarády ze slavného tria hrál. Všichni zahynuli a katastrofa byla na příkaz Stalinova syna Vasilije, který měl onen „letecký“ hokejový tým na starosti, přísně utajena.

Rodinnou tradici podle informací Mečislava Boráka udržovaly nadále dvě Zdeňkovy vnučky, tedy pravnučky Alberta a Albína. Jelena Zigmund podle jeho informací žije v Moskvě, bývalá sportovní reportérka Maria Zigmundová se přestěhovala do Prahy a požádala o české občanství.