Necelých 20 kilometrů na západ od hlavního kazašského města Astany leží městečko Akmol, dříve Malinovka. V něm se nacházel jeden z největších čistě ženských táborů Gulagu v celém SSSR – Akmolinský tábor žen vlastizrádců (rusky Akmolinskij lager žen izmennikov rodiny), zkráceně ALŽIR. Navštívili jsme místní muzeum, vypátrali jsme osudy českých vězenkyň a také se nám podařilo zdokumentovat dva původní baráky, které dosud zůstávaly stranou pozornosti.
Název Alžir se vžil a používá se dodnes, ve své době se oficiálně jednalo o 17. ženské táborové zvláštní oddělení Karlagu. V letech 1938-1939 bylo v SSSR zatčeno a posláno do táborů kolem 18 tisíc tzv. členů rodin vlastizrádců, kteří se neprovinili ničím jiným, než že jejich manželé či otcové se stali oběťmi brutálních čistek během Velkého teroru. V rámci této operace bylo manželkám tzv. vlastizrádců odebráno přes 25 tisíc dětí.
Tábor Alžir byl vybudován na místě předchozího lágru pro zvláštní přesídlence, kteří sem byli deportováni od 1931 ze Saratovské oblasti, z Běloruska, Krymu a Moldávie. Ti museli ustoupit vězeňkyním, byl vybudován obří tábor s plotem z ostnatého drátu a mnoha strážními věžemi. Území tábora zabíralo i břeh jezera Žalanaš, u něhož ženy musely sbírat rákosí - v zimě na otop, v létě jako stavební materiál.
Od roku 1938 do 1953 bylo v Alžiru drženo přes 18 tisíc žen, jejichž manželé byli především v době Velkého teroru (1937-1938) odsouzeni z politických důvodů (a většinou popraveni). Osm tisíc z nich v Alžiru strávilo celou dobu trestu. Jednalo se často o manželky význačných činovníků, které se provinily pouze tím, že byly „členy rodiny vlastizrádců“. Za to se dávalo 5–10 let v pracovním táboře, v lepším případě vyhnanství na Sibiř na pět let. Byly zde drženy například také matky písničkáře Bulata Okudžavy nebo primabaleríny Maji Plisecké.
V Alžiru zemřelo okolo 600 vězeňkyň. Mnohé ženy přijely do tábora i se svými dětmi a dalších 1 507 dětí se v táboře narodilo. Jejich otci byli s největší pravděpodobností dozorci znásilňující vězeňkyně. Děti byly matkám ve věku tří let odebírány a posílány do táborových dětských domovů. I v nich se nacházely ostnaté dráty a strážnice. V rámci celého táborového komplexu Karlag, pod nějž Alžir spadal, existovalo sedm takovýchto dětských domovů. V krutých podmínkách stepního Kazachstánu (v zimě až minus 40 stupňů) byla v těchto zařízeních obrovská dětská úmrtnost. V letech 1941–1944 zde zemřelo 924 dětí, v letech 1950–1952 dokonce 1 130 dětí.
Muzeum a české vězeňkyně
My jsme návštěvě muzea a nevelkému průzkumu městečka Akmol zasvětili pondělí a úterý 15.–16. listopadu 2021. Naší průvodkyní byla paní Aljona Samorokova, která působí v místním muzeu jako vědecká pracovnice a průvodkyně.
Muzeum vytvořené na okraji města Akmol (dříve Malinovka) bylo otevřeno v roce 2007. Vnitřní expozice je věnovaná popisu života ženského tábora (vězeňkyně pracovaly především v hospodářství a šicích dílnách, ovšem stavěly a udržovaly i samotný tábor). Venkovní část obsahuje dobytčí vagon – takový, v jakých byly vězeňkyně transportovány, kopii baráku a především dlouhou „Zeď paměti“, na níž je uvedeno osm tisíc jmen žen, které táborem prošly (dalších deset tisíc jmen není ještě dohledáno). „Trest“ si zde odpykávaly ženy 60 různých národností. Kromě Rusek například i Polky, Francouzky, Němky, Židovky, Maďarky, Korejky, Gruzínky, Arménky, Ukrajinky, Ázerbajdžánky i obyvatelky všech tří pobaltských států.
Na Zdi paměti jsou uvedena také jména tří Češek, jejichž základní údaje má díky seznamům z archivů muzeum k dispozici: Gabriela Zábranská narozená v roce 1901 v Praze, Evženie Věsniková narozená v roce 1897 v Žitomíru a Alba Zikmundová narozená 1894 v Jičíně. My jsme pracovníkům muzea předali fotografii a informace ještě o jedné Češce, která Akmolinským táborem prošla – Julii Haluškové. Její dcera koncem 80. let totiž poslala sdružení Memorial v Moskvě informace o jejím věznění, dokumenty i fotografie. Díky naší spolupráci s Memorialem jsme tak nyní mohli sbírku muzea o tyto informace rozšířit.
Není vyloučené, že v budoucnu se ještě počet doložených českých vězeňkyň zvýší – mnoho jmen vězeňkyň Alžiru je ještě neznámých a archivy v Kazachstánu se teprve začínají otevírat. Zatímco v době našeho pobytu v muzeu jsme znali více informací jen o Světlaně Haluškové (informace o dalších třech vězeňkyních byly jen velmi strohé bez jakýchkoliv podrobností), během uplynulých dvou let se nám podařilo postupně dopátrat se dalších zajímavých novinek a podrobností. Trochu jsme poodhalili příběh Gabriely Zábranské a především jsme zcela rozkryli historii a osud Evženie Věsnikové, z níž se vyklubala sestřenice českého spisovatele Zdeňka Němečka. Její vnuk totiž přijel z Moskvy do muzea Alžir pátrat po osudu své babičky jen pár měsíců po nás, paní Aljona nás propojila a celá tato neuvěřitelná historie se tak nyní dostala na světlo. Více v příběhu Evženie Věsnikové.
Pozůstatky baráků – náš vlastní výzkum
Při dotazu na původní stavby ženského tábora či pozůstatky baráků Alžiru se dozvídáme, že se v městečku Akmol prakticky nic nedochovalo. Už po roce 1950 byly vězeňkyně postupně propouštěny. Do jejich původních baráků se nastěhovali mladí komsomolci, kteří zde začali stavět nové město pojmenované Malinovka. V šedesátých letech zde vyrostly nové bytovky, takzvané chruščovky, typické pro tehdejší dobu i pro celý postsovětský prostor. Původní baráky byly zbořeny a na historii největšího ženského lágru se zde v podstatě zcela zapomnělo.
Muzeum Alžiru leží na kraji městečka v místech, kde se nacházely sady, o něž vězeňkyně kdysi pečovaly. Přestože se prý z dob lágrů žádné budovy nedochovaly a archeologickému výzkumu se muzeum nevěnuje, paní Aljona nás nakonec zavezla k místnímu jezeru Žalanaš, u něhož vězeňkyně musely v zimě sbírat rákos na otop.
Tam se podle jejích slov nacházejí některé domky, které pocházejí možná ještě z dob gulagovské historie, ovšem stoprocentně jistá si nebyla.
Panoramatická fotografie baráků, které pravděpodobně pocházejí ještě z dob gulagu
U jednoho z domků na břehu jezera potkáváme místní rybáře a majitele domku a na dotaz, zda se tu nenacházejí baráky ještě z dob ženského lágru, nám překvapivě odpovídají s naprostou samozřejmostí, že ano. Barák rozdělený na dvě poloviny (jedna je obytná a druhá opuštěná) prý byla vězeňská lázeň a umývárna. A o kus dál nám ukazují domek, který prý býval lágrovou kanceláří. Dokumentujeme bývalou lázeň za pomoci dronu, panoramatické fotografie i měřících přístrojů a zpoza plotu fotografujeme i barák kanceláře. Tato část městečka Akmol u břehu jezera by v budoucnu jistě stála za důkladnější průzkum.
Paměť Alžiru
Kousek za městem se nachází pamětní místo, kde bylo počátkem 90. let objeveno mnoho lidských ostatků, nejspíš těch žen, které zde byly popraveny nebo nepřežily kruté podmínky gulagu. Nachází se zde i několik památníků, například muslimský či arménský.
Až koncem osmdesátých let, kdy se začaly otvírat archivy za perestrojky Gorbačova, se pomalu, opatrně začalo mluvit o tom, že v tomto městečku ve čtyřicátých a padesátých letech byl obrovský ženský lágr. Místní administrativa v roce 1989 přijala rozhodnutí vybudovat v centru nové zástavby památník připomínající tuto temnou historii, který se stal jedním z vůbec prvních památníků svého druhu v bývalém Sovětském svazu.
