V první půli 19. století zde uprostřed širých kazašských stepí vyrostla ruská pevnost pojmenovaná Akmolinsk, kterou v roce 1961 tehdejší vůdce SSSR Nikita Chruščov nechal přejmenovat na Celinograd. Město totiž bylo centrem nepříliš úspěšného experimentu předělat okolní ladem ležící stepy nazývané celiny na úrodná pole. V roce 1992 záhy po osamostatnění Kazachstánu ze sovětského/ruského područí město získává tradiční neporuštěný název Akmola (což kazašsky znamená Bílá svatyně) a v roce 1994 se stává hlavním městem Kazachstánu. Narozdíl od Almaty totiž leží v centru země a navíc se jednalo o politicky motivované rozhodnutí, jak do řídce osídlených a převážně rusifikovaných částí země přitáhnout více kazašského zastoupení. V roce 1998 je město přejmenováno na Astanu, což v kazaštině znamená „hlavní město“. Na počest dlouhodobého autoritativního vůdce Kazachstánu Nursultana Nazarbajeva přejmenovává parlament město v roce 2019 na Nursultan. Ovšem v roce 2022 po odstoupení Nazarbajeva a jeho faktické ztrátě vlivu se vrací název Astana.
Naše expedice proběhla právě v tom krátkém období, kdy se město jmenovalo Nursultan, proto o něm tak hovoříme zde i v dokumentárním filmu. To ovšem není tak podstatné. Mnohem zásadnější pro nás bylo nepříjemné meteorologické překvapení. S naším příletem totiž začal padat sníh a už nepřestal. Nastala zima a my jsme na to nebyli úplně připraveni. Ne že bychom čekali teplý podzim, ale sníh, vánice, led, závěje na silnicích a zasněžené pozůstatky lágrů v plánu také nebyly… Zima tady prostě začíná o dobrý měsíc dřív než u nás. Však jsme geograficky na stejné zeměpisné délce, jako třeba sibiřský Omsk.
Na zimu jsou však v Kazachstánu dobře připraveni. Půjčujeme si velkého terénního forda s protiskluzovými cvoky v pneumatikách. Tohle vylepšení je u nás zakázáno používat, ale v Kazachstánu jde o nezbytnost, díky níž jsme nakonec všechny ty stovky kilometrů zvládli bez nehody.
