Počasí se zhoršilo natolik, že velká většina silnic v centrálním Kazachstánu je jen těžko průjezdná, a tak jsme se do našeho dalšího cíle – Žezkazganu – rozhodli jet vlakem. Tam se nacházel jeden z velkých ostrovů Gulagu – táborový komplex Stěplag. Žezkazgan znamená místo, kde se těžila meď. S těžbou zde začali právě vězňové Gulagu. Mezi nimi nejspíš bylo i několik Čechů.
Průvodcem po Žezkazganu a okolí, kde jsme se pohybovali od 21. do 23. listopadu 2021, nám byl místní historik a znalec Gulagu Turganbek Alanijazov z žezkazganské univerzity. Ukázal nám nepříliš známé a nezdokumentované pozůstatky stepního tábora Stěplagu. To byl jeden z takzvaných „zvláštních táborů“ (osobyj lager) Gulagu, zřízených v roce 1948 pro „obzvlášť nebezpečné“ vězně odsouzené výhradně z politických důvodů. Mezi nimi byli z velké části příslušníci protisovětského odboje ze západní Ukrajiny či z Pobaltí, případně sovětští vojáci, kteří předtím padli do německého zajetí. Složení vězňů bylo vskutku internacionální – Ukrajinci, Litevci, Lotyši, Němci, Poláci, Bělorusové, Židé, Číňani, Rusové a dokonce i několik Angličanů a Američanů. Podle dostupných archivních údajů bylo ve Stěplagu v roce 1953 drženo 18 občanů Československa a 31 osob tam bylo za údajnou špionáž ve prospěch Československa. Konkrétní jména a osudy těchto osob ale zatím známé nejsou.
Jak ukazuje srovnávací fotografie snímků CIA z roku 1961 s těmi dnešními, na okraji Žezkazganu se dochovalo stále mnoho pozůstatků ze třetího táborového oddělení Stěplagu (v centru snímků):
Režim ve Stěplagu byl mnohem přísnější než v ostatních táborech s izolací vězňů, se zákazem korespondence a namáhavější prací. Vězni měli také místo jmen pouhá čísla na zádech. Celkem v pěti táborových odděleních zde v letech 1948–1956 pracovalo téměř 30 tisíc vězňů.
Na okraji Žezkazganu se nacházelo třetí táborové oddělení Stěplagu, v němž žilo téměř 6 tisíc vězňů. Nejméně 1 500 z nich tvořily ženy. Těžili měď a podíleli se i na stavbě samotného města a zpracovatelských závodů. A právě zde v roce 1954 vypuklo jedno z největších povstání v Gulagu. To se nazývá Kengirským podle místní řeky Kengir, což byl i původní název Žezkazganu. Pozůstatky třetího táborového oddělení Stěplagu se stále nacházejí mezi polorozpadlými průmyslovými objekty na jihovýchodním okraji Žezkazganu. Zachovalo se zde také překvapivě mnoho připomínek samotného povstání.
Kengirské povstání
Mezi 16. květnem a 26. červnem 1954 se vězni ve třetím táborovém oddělení vzbouřili poté, co strážní zastřelili 18 vězňů, kteří se snažili probourat zeď mezi mužskou a ženskou zónou. Téměř šest tisíc vězňů ze dvou mužských a jednoho ženského tábora (oddělených od sebe cihlovými zdmi) pak 40 dní drželi celý táborový komplex, zavedli samosprávu a žádali dodržování svých základních práv – možnost korespondence, volný pohyb v táboře apod.
Průběh a okolnosti celého povstání jsme podrobně popsali ZDE:
Panoramatická fotografie pozůstatků zdi, která oddělovala mužskou a ženskou zónu 3. táborového oddělení Stěplagu
Právě zde začaly události, z nichž vzešlo povstání ve Stěplagu v květnu a červnu 1954. Sem přivezli nevelký kontingent běžných trestanců, zhruba 350–400 lidí odsouzených za trestné činy. Ti, když zjistili, že je tu ženská zóna, kde bylo nějakých patnáct stovek žen, tak se rozhodli tu zeď zbořit, aby se dostali do ženské části. Byla postavena z hlíny, z hliněných cihel. Zeď byla poměrně vysoká, bezmála 6 metrů. Nad ní se vždycky tyčily dřevěné sloupy, mezi nimiž byl natažený ostnatý drát. Tloušťka dosahovala 1 metru.
Pokus o prolomení zdi vedl k tomu, že stráže vězně z věží postřílely. Ale již za pouhý den znovu propukl odpor proti orgánům velení a položil základ onoho rozsáhlého povstání, které pak trvalo čtyřicet dnů. Střelba do vězňů, byť kriminálníků, kteří zde byli v naprosté menšině, se stala rozbuškou dlouho rostoucí nespokojenosti všech vězňů Stěplagu. Po Stalinově smrti se režim začal uvolňovat, ale Stěplagu se tato obleva nedotkla. Na noc stále zamykali baráky, vězně zneužívali stejně jako dřív. Stěplag je toho živým důkazem. Malicherná záminka se stala spouštěčem povstání a pak se strhla vlna událostí, kterou nebylo možné zastavit.
Téměř 5,5 tisíc vězňů, z nichž skoro polovinu tvořily ženy, na území třetího táborového oddělení založilo svoji tzv. republiku. Vyhnali všechny členy velení, zavedli samosprávu, zvolili vedoucí orgány povstání a vyjednávali s velením tábora.
Na konci zdi oddělující mužskou a ženskou zónu jsme našli původní vstupní bránu do ženské části tábora a také slepou kolej, která vedla k bráně. Na několika místech se nachází i pozůstatky původního oplocení z ostnatého drátu. Tyto artefakty byly dosud nezdokumentované a tvoří jedinečnou připomínku kruté historie.
Povstání nakonec bylo tvrdě potlačeno tanky, nejméně 60 lidí při zásahu zemřelo, některé odhady hovoří až o 300 mrtvých.
Podle Turganbeka Alanijazova tanky posloužily především k prolomení zátarasů. Neměly munici, zbraně měli jen vojáci. Tanky sloužily čistě k vytvoření psychologického tlaku. Vzpoura 3. oddělení měla vliv na pracovní morálku 1. a 2. táborového oddělení. Když se o povstání dozvěděli, také se pokusili vzepřít velení. Vězni rozhazovali letáky, pouštěli balónky, pokoušeli se zkonstruovat radiopřijímač, aby mohli podat zprávu o tom, co se děje. Ale nikdo z nejvyšších míst nepřijel, ani ministr vnitra, generální prokurátor, ani představitelé ÚV KSSS. Dorazili jen druhořadé osobnosti republikové úrovně a z vedení Gulagu. Když velení konečně došlo, že vyjednávat nemá cenu a práce v dolech se zastavila, ministr barevné metalurgie Lomako napsal dopis Ústřednímu výboru. Pak přišel rozkaz potlačit povstání silou. Z Uralu sem přijelo 5 tankových jednotek T-34 a za burácení motorů traktorů namířily k území 3. táborového oddělení. Shromážděno bylo 1 500 vojáků vnitřního vojska SSSR. 25. června za svítání vzaly 3. oddělení útokem, zničily obrané valy a povstání bylo potlačeno. 1 500–2 000 nejaktivnějších účastníků vyvedli do stepi, drželi je tam a po jednom je vyslýchali. Potom proběhl soud. Velitelé povstání byli odsouzeni k zastřelení, ale ne všechny skutečně popravili. Tisíc mužů a tisíc žen, nejaktivnějších účastníků povstání, převedli do jiných táborů, především do Ozerlagu a na Kolymu.
Povstání sice nebylo úspěšné, ale přesto je považováno za začátek konce Gulagu. Bylo impulsem ke změnám, dalším amnestiím a ve výsledku pak k ukončení celého systému pracovně-nápravních táborů Gulag, zneužívajícího otrockou práci vězňů.
Velitelství Stěplagu
O několik set metrů na severozápad od ženské zóny se nacházelo velitelství celého Stěplagu. Tvořily ho tři budovy, v nichž sídlila táborová samospráva, vedení tábora, různé služby, archivy, kartotéky. Nedaleko se nacházel nevelký bazén, fontána a dokonce školka a různé úřady, které sloužily velitelům Stepního tábora a jejich rodinám.
Podle našeho průvodce Turganbeka Alanijazova během povstání právě sem přijížděly veškeré komise z Moskvy a Alma-Aty a z balkónu jedné z budov velitelství oficíři sledovali potlačení celé vzpoury, když sem 26. června 1954 přijely tanky z Uralu. Údajně si to potlačení natáčeli i na kameru, ovšem filmové pásky se zatím nenašly.
Tyto tři budovy se jako jedny z mála dochovaly do dnešních dnů a v rámci celého bývalého Sovětského svazu se jedná o unikátní záležitost a jedinečný objekt paměti. Bohužel zde není žádná oficiální připomínka této historie. Po zrušení Stěplagu v roce 1956 v budovách sídlily různé státní podniky, dnes jsou opuštěné, jen jedna z budov funguje jako sklad. Interiér je vyrabovaný, plný nepořádku po alkoholicích a narkomanech, ovšem okna, dveře, futra, podlaha a další detaily jsou nejspíše původní z dob fungujícího velitelství.
Skanzen z 3. táborového oddělení
Nedaleko budov velitelství se nacházela 1. mužská zóna třetího táborového oddělení. Po ní se dochovalo mnoho pozůstatků budov a baráků, nejčastěji jen obvodových zdí. Při naší předchozí návštěvě v roce 2016 byly tyto pozůstatky zarostlé nálety, neudržované a zavalené sutinami. Nyní k našemu překvapení byl celý areál první mužské zóny vyčištěný, oplocený a jednotlivé budovy popsané informačními cedulemi.
O této aktivitě jsme dopředu nevěděli, je evidentně čerstvá a toto místo se stává jakýmsi muzeem Gulagu pod otevřeným nebem, jediným svého druhu na celém postsovětském prostranství. Dominantní budovou je bývalý klub a jídelna, kde jsou ještě vidět otvory pro filmové promítačky (pouštěly se zde propagandistické snímky) a na jedné stěně je i unikátní freska znázorňující snad moskevské nádraží. Nejspíše z rukou některého z vězněných umělců, kteří na propagandistické výzdobě lágrů často pracovali.
Pozůstatky Třetího táborového oddělení Stěplagu i jeho velitelství jsou stále poměrně slušně zachované, i když na mnoha místech je narušila novější zástavba. Vše je patrné na srovnávacím snímku odtajněných fotografií CIA z roku 1961 se současným družicovým záběrem.
Památník povstání
Zhruba půl kilometru od pozůstatků lágru za hlavní silnicí se nachází památník obětem Kengirského povstání, který ukazuje internacionální složení jeho účastníků.
