4. Karlag a Maminčin hřbitov

Karlag fungoval od září 1931 do července 1959 a za celou dobu jeho existence jím prošlo přes milion vězňů, polovinu z nich tvořili lidé odsouzení z politických důvodů. Karlag se věnoval převážně hospodářství, ale i těžbě uhlí a rozvoji průmyslu. Za celou dobu existence Karlagu v něm zemřelo téměř 30 tisíc vězňů.

V Dolince dodnes na místě tří lágrů Gulagu fungují věznice pro kriminální vězně. Toto nechvalné dědictví Karlagu je dobře patrné ve srovnání špionážních snímků CIA z roku 1961 s dnešními satelitními snímky:
.

A přestože se v Dolince v bývalé budově velitelství nachází poměrně zdařilé muzeum Karlagu, ve zbytku městečka se jakoby zastavil čas. Minulost Karlagu zde má překvapivě mnoho dalších přirozených i nedořešených přesahů do dneška.

Ženské baráky

Jedna ze čtvrtí Dolinky je například tvořená bývalými baráky ženského lágru. Ze sedmi baráků v ulici Sadovaja, stojících v řadě diagonálně vedle sebe, jsou ze tří již ruiny, ale čtyři dodnes slouží k běžnému bydlení. Poté, co byl ženský lágr zrušen, se do baráků nastěhovali lidé i bývalí vězni, kteří se na místě usadili nebo se nesměli vrátit do svých domovů.

Při předchozí návštěvě tohoto místa v roce 2016 jsme dokonce potkali paní, která se v těchto barácích v roce 1954 narodila své uvězněné mamince a dodnes zde bydlí.

Kromě lágru Alžir byla i Dolinka jedním z center vězněných žen a jejich dětí. Nachází se zde i lágrová porodnice přebudovaná ve 30. letech z původního luteránského kostela – Dolinku totiž založili počátkem 20. století němečtí osadníci z Povolží, kteří zde začínali budovat uhelný průmysl.

V místním muzeu pak mají celou kolekci související s dětmi Gulagu, například postýlku pro děti vezeňkyň.

Maminčin hřbitov

Jedním z nejsilnějších míst připomínajících tuto temnou minulost a totální bezohlednost sovětského represivního systému je takzvaný Maminčin hřbitov ležící na okraji Dolinky. Je zde pochováno několik desítek dětí i jejich matek. Naším průvodcem po hřbitově byl Ivan Kondrašov z místního muzea:

„Když měla žena v době zatčení dítě, kterému ještě nebyly tři roky, do tří let s ní žilo v ‚dětském městečku' v rámci ženského tábora. Podmínky v dětských městečkách byly také strašlivé, nesnesitelné. Matky směly svoje děti kojit maximálně čtyřikrát za den.

Děti tak byly vyhladovělé, vyčerpané, a navíc žily ve strašných podmínkách. Chlad, vlhkost, špína. Velmi často tak dětská úmrtnost dosahovala velmi vysoké úrovně. Tak například přímo ve sbírce našeho muzea máme dokument, kde je uvedeno strašné číslo: v Karlagu jen za září a říjen roku 1939 v důsledku nesnesitelných podmínek v lágru zemřelo 98 dětí ve věku do tří let.

Podívejte na tento náhrobek. Děvčátko – zjevně zemřelo při narození. Matka byla nejspíš vyčerpaná, děvčátko se správně nevyvíjelo, a tak je tu uvedeno jen datum narození. Víc nic.“

Většina náhrobků s bílou tabulkou je renovovaných z 90. let, ty původní byly jen železné křížky s nápisy, dnes již takřka nečitelnými. Podle Ivana Kondrašova je ještě mnoho dětí a žen pochovaných za okraji dnešního hřbitova. Z okolní půdy a jezírek prý občas místní děti při svých hrách vytáhnou kosterní pozůstatky. Archeologický výzkum se zde zatím prý neprováděl.

Paměť Karlagu v Dolince

Na ulici u ženských baráků potkáváme i pana Olega Markova, který se s námi dal do řeči. Ukázalo se, že i on je „produktem“ Karlagu – jeho babička Emilia Kriger si zde podle jeho slov „odpykávala trest za to, že byla německé národnosti“. Pocházela z Povolží. A dědeček byl zase perzekvovaný Polák. Těžili uhlí na šachtě v Karagandě, kde se seznámili. A tak se narodila matka pana Olega. Takových rodin prý v Dolince byla většina, jeho spolužáci v 70. a 80. letech měli podobný osud. Od té doby ale mnoho lidí z Dolinky odjelo a plánuje to i pan Oleg. Obecně jsme během naší výpravy zaznamenali, že lidé nekazašských národností, kteří mluví ruským jazykem, nejsou v Kazachstánu příliš spokojení, cítí rostoucí sebevědomí Kazachů a začínají se sami cítit jako občané druhé kategorie.

Podařilo se nám také navštívit dvě pamětnice, které zažily Karlag a Dolinku na přelomu 50. a 60. let. Tatínek paní Světlany byl v 50. letech zástupcem náčelníka celého Karlagu a podle toho sama vzpomíná na tu dobu jako na krásné období, kdy bylo v Dolince plno lidí. Vězňové ji udržovali krásně čistou a vše bylo tak, jak má být… Konec Karlagu v roce 1959, kdy všichni političtí vězni byli definitivně propuštěni, nevnímá jako nějaký jasný předěl – zůstaly zde sedět kriminálnice, ve městě si spolu hráli potomci dozorců i vězňů.

Jiný pán na ulici v Dolince nám ovšem ukazoval na jeden dům, kde podle něj žila rodina příslušníka NKVD, který zde prý vykonával rozsudky smrti a střílel vězně do týla. S jeho dětmi si prý nikdo hrát nechtěl.

Navštívili jsme i paní Matrjonu, která se narodila v Žitomíru na Ukrajině, vystudovala zdravotní školu a koncem 50. let sem byla poslána jako medička. Starala se o zdraví kriminálních vězeňkyň už v době, kdy nejtěžší doby Karlagu byly pryč. Strašné podmínky předchozích dob, během nichž umíraly děti i matky, znala jen z doslechu. Ale i za ní docházelo prý často k intimním stykům vězeňkyň a dozorců, prý ale už nikoli násilným. Vězeňkyně, které porodily dítě, měla pak lehčí režim a mnohé prý dokonce s narozenými dětmi obchodovaly. Do Dolinky se z celého Sovětského svazu sjížděli lidé toužící po adopci, vězeňkyním platily za jejich děti a odváželi si je k sobě domů. Některé kriminálnice si údajně takto přivydělávaly několikrát. Celý tento zrůdný systém byl sice nelegální, ale všemi tolerovaný. Je to téma ne příliš související se samotným Karlagem, jedná se o dobu pozdější, ale přímo navazující na období Gulagu. Jistě by stálo za to toto téma blíže prozkoumat.

Z rozhovorů s pamětníky v Dolince jsme měli poněkud smíšené pocity, že zde k žádné velké reflexi nedochází a doba Gulagu není vnímána jako něco jasně negativního. A především v jejich vnímání zde není žádná jasná hranice konce a nového začátku. Život jde dál a dřív bylo všechno krásné…

Muzeum a Češi

V místním muzeu už expozice hovoří naštěstí jasněji a stalinské zločiny jsou zde jasně popsány, i utrpění vězňů, zavřených matek a jejich dětí. V muzeu dokonce speciálně kvůli nám vytvořili výstavu věnující se českým stopám v Karlagu.