Z Akmolu od stop ženského lágru Alžir míříme vypůjčeným vozem rovnou do Karagandy vzdálené asi 200 kilometrů. Jedeme širou stepí, občas zvlněnou nevelkými kopci. Takováto krajina je typická pro střední Kazachstán, step se táhne stovky kilometrů odsud na všechny strany. V létě zde panuje vyprahlé počasí a teploty často přesahují 30 stupňů, v zimě naopak mohou klesnout až k minus 40. A neustále fouká vítr, v zimě se sněhem, v létě s pískem. S těmito podmínkami se museli vyrovnat i vězňové Gulagu, pro něž byla Karaganda obávanou destinací.
Karaganda
Podle Karagandy se totiž jmenoval největší komplex Gulagu ležící na území dnešního Kazachstánu – Karlag, neboli Karagandinskij lager (Karagandský tábor). Samotný Karlag se však nacházel stranou Karagandy, jednalo se o obrovské území poseté jednotlivými tábory s centrem v osadě Dolinka, ležící cca 50 kilometrů od Karagandy. Tu jsme během expedice také navštívili a dokumentaci Karlagu se proto věnujeme ve zvláštní kapitole našeho deníku ZDE.
„Kde, kde? V Karagandě!“ Tohle úsloví v ruštině znamená odpověď, která má lehce odvést pozornost od toho, když nechcete přímo odpovědět na otázku. Prý se traduje z dob, kdy navracející se vězni na otázku, kde se předtím nacházeli, namísto Karlag odpovídali Karaganda, což znělo přeci jen trochu lépe. Jinak ovšem má slovo Karaganda na území bývalého SSSR dodnes asociace především s táborovou minulostí (o tom, že v Karagandě byl kdysi jeho strýc z Volyně, mi mimochodem vyprávěl i fotograf Bohdan Holomíček). Je také spojeno s uhelným průmyslem, v okolí se nachází mnoho funkčních dolů a také zpracovatelských závodů negativně ovlivňujících místní ovzduší i ekologii. Uhlí se tu těží již od počátku 20. století a první doly zde postavili francouzští a angličtí podnikatelé, které však záhy vyhnaly výsledky bolševické revoluce v roce 1917. Rozvoj města šel ruku v ruce s rozvojem okolních lágrů Gulagu ve 30. letech. Město získalo klasický sovětský vzhled a na jeho budování se významně podíleli i váleční zajatci, především Němci a Japonci. Dodnes v Karagandě žije velké množství Rusů a dalších národností, jejichž hlavním dorozumívacím jazykem je ruština. Tvoří zhruba polovinu z půl milionu obyvatel.
My jsme měli v Karagandě naši základnu od středy do soboty 17.–20. listopadu a během této doby jsme vyjížděli do okolních měst a osad spjatých s historií Gulagu a sovětských represí. Měli jsme také velmi důležitá setkání na místních univerzitách. Na Státní univerzitě Buketova nás přivítal rektor Nurlan Dulatbekov, autor několika zásadních publikací o Gulagu v Kazachstánu, společně s děkanem fakulty historie Džambulem Džumabekovem. Oba hovořili o vzrůstajícím zájmu akademické sféry i studentů o téma Gulagu a sovětských represí, které se dotklo v podstatě každé kazašské rodiny. Hladomor, gulag i soužití s miliony deportovaných z jiných částí sovětského impéria jsou samozřejmě neodmyslitelnou součástí kazašské národní paměti. Kazachstán má velmi komplikované vztahy s Ruskem, v mnoha otázkách, především ekonomických, musí často ustupovat, ale v tématu represí a Gulagu si uchovává sebevědomou autonomii a výzkumu nikdo aktivně nebrání. I když dlouho zůstával stranou většího zájmu. V posledních letech se ale stále více otevírají místní archivy a také studenti archeologie se začínají stále více věnovat mapování pozůstatků táborů. V tomto směru jsem deklarovali vzájemný zájem o budoucí spolupráci :-)
1. Na Státní univerzitě Buketova s děkanem fakulty historie Džambulem Džumabekovem a s rektorem Nurlanem Dulatbekovem / 2. Na univerzitě Bolašak v Karagandě nás přivítala Alla Šedova, která umí plynně česky a její dcera studuje v Brně, předala nám několik knih o Karlagu a Stěplagu
Karabas
Dalším zajímavým místem spojeným s Karlagem je městečko Karabas. Tam jsme se vypravili na otočku z Karagandy. To bylo jakousi vstupní branou do Karlagu, kam byli vězni přiváženi vlaky. Z dobytčáků byli vysazováni na speciální perón nedaleko karabasského nádraží. Tento perón je zde dodnes a za ním se za vysokou betonovou zdí nachází stále funkční vězeňský tábor zřízený z původního tábora Gulagu. Jen v něm již sedí v naprosté většině lidé odsouzení za trestné činy. Místní této osadě dodnes říkají Karlag. Historie je tu prostě pořád hodně přítomná. (Mimochodem, ona častá předpona „kara“ má v turkických jazycích, mezi které kazaština také patří, význam „černý“.)
Venku je během naší cesty do Karabasu jenom pár stupňů pod nulou, zpět do Karagandy jedeme vedlejšími silnicemi krásnou stepí, která má při slunečném počasí bezesporu své kouzlo. Ovšem okolní step i kopce kolem se velmi rychle mohou změnit ve smrtelnou past. Koluje zde legenda, kterou nám říkalo několik lidí: Jednou šla kolona vězňů z Karabasu do jednoho z lágrů Karlagu několik desítek kilometrů pěšky a v místě zvaném Údolí smrti, které se nachází na planině mezi pěti nevelkými kopci, je zastihla mimořádně silná sněhová bouře, asi dvoudenní. Vítr se točil, byl strašný mráz a nulová viditelnost. Když pak bouře ustala, lidé na tom místě našli mrtvoly jak těch vězňů, tak i všech dozorců a dokonce i všech strážních psů, kteří je doprovázeli.
Spassk
Unikátním místem připomínky obětí represí v sovětském Kazachstánu je memoriální komplex u města Spassk nedaleko Karagandy. Na počátku 30. let bylo v obci Spassk založeno dětské městečko. V polovině 30. let se spasský dětský domov transformoval v dětskou kolonii Gulagu a v září 1938 z ní bylo vytvořeno zvláštní oddělení Karlagu „pro rodinné příslušníky vlastizrádců“. Toto ženské a dětské oddělení existovalo méně než rok: v souladu s nařízením Gulagu ze dne 21. května 1939 bylo speciální oddělení č. 2 ve Spassku zrušeno a stalo se z něj běžné oddělení Karlagu. Dne 5 července 1941 vznikl ze spasského oddělení Karlagu NKVD tábor pro válečné zajatce a internované osoby č. 99.
Po roce 1948 se tábor stal opět součástí Gulagu. Na místním hřbitově jsou pohřbeni jak vězni Gulagu, tak i oběti z řad válečných zajatců a internovaných osob. Těch sem na konci druhé světové války byly dopraveny statisíce, mezi nimi i stovky Čechů a Slováků bojujících na straně Německa. Memoriální komplex ve Spassku tak připomíná všechny ty, kdo byli proti své vůli nuceni v Kazachstánu pracovat a umírat – vězně Gulagu, deportované národy i válečné zajatce.
Od roku 1994 zde bylo postaveno již 30 památníků jednotlivých států či národů, které si společně připomínají památku válečným zajatcům, obětem Gulagu, deportovaným národům či obecně všem obětem politických represí. Toto místo spojují různé podoby utrpení. Každý památník je dedikován trochu jinak. Některé jsou věnovány pohřbeným válečným zajatcům (Maďaři, Finové, Japonci), další (Rusové, Židé, Poláci, Ukrajinci) uctívají oběti politických represí či stalinismu, jiné (Korejci, Čečenci, Inguši, Kyrgyzové) připomínají deportace a vyhnanství svých národů do Kazachstánu. Některý památník zmiňuje přímo Karagandu, jiné zas Kazachstán, ale většina je obecně určena prostě „obětem“ politických represí bez místního či časového určení.
Více o historii českých a slovenských válečných zajatců ve Spassku, kterých byly stovky, se dočtete ZDE.
Jedním z vězňů Gulagu, který v 50. letech prošel Spasskem, kdy zde byl tábor pro invalidní vězně, byl i Slovák Ivan Kováč, který se v kazašských táborech setkal a spřátelil s Alexandrem Solženicynem. Stal se možná i jedním z předobrazů světoznámé Solženicynovy novely Jeden den Ivana Děnisoviče. Příběh Ivana Kováče jsme zpracovali na portálu Gulag.online.
Nacházejí se zde i český a slovenský památník, podle všeho se jedná o jediné obdobné památníky obětem sovětských represí našich spoluobčanů na území bývalého Sovětského svazu. Ten slovenský zde nechal vybudovat v roce 2012 tehdejší konzul Igor Otčenáš a ten český pak v roce 2018 česká velvyslankyně Eliška Žigová ve spolupráci s diplomatem Romanem Krasnickým.
Na odhalení českého památníku 30. května 2018, v den, kdy si Kazachstán připomíná památku obětí sovětských represí, jsem měl tu čest zde také pobývat. Zapsal jsem si tehdy následující poznámku:
Na tomto místě se zvláštním způsobem přirozeně spojují věci jindy a jinde nespojitelné. Už jen to samotné místo bývalého táborového hřbitova ve Spassku – nejdřív to byl ženský lágr, pak tábor pro válečné zajatce, pak zas Gulag. Vedle sebe tam leží jak vojáci bojující proti SSSR, tak i obyčejní nevinní vězni Gulagu. A památníky jsou tam těm i těm, pěkně vedle sebe (Rusové, Japonci, Němci, Židi, Poláci...). A taky deportovaným národům, Čečencům, Ingušům... V Kazachstánu se prostě sešly všechny možné formy lágrů, represí, deportací, poprav.
A pak jsou tu propojení aktuálnější. Kromě českého památníku tam nyní odhalili ten svůj taky Íránci (perských obětí sovětského teroru byly tisíce). Jen kousek od památníku židovského. Íránský generál položil kytku na český památník čerstvě vysvěcený polským knězem. U íránského památníku zněly šíitské modlitby za přítomnosti kazašského sunnitského imáma a pravoslavných popů. Všichni ti duchovní se vzájemně vítali a objímali. A všude kolem lidi desítek národností, které spojil jeden brutální sovětský kotel. Místo vpravdě neopakovatelné.
